Citáty

Karty jistě znáte. Možná jste neokusili slastí mariáše či bridže, ale jistě jste se setkali třeba s Černým Petrem – tou hrou na outsidera, ukazující malému člověku, o čem je život. A znáte i Pexeso – tu sadu čtverečků deptající rodiče, jejichž paměť už dávno není to, co bývala. A což kvarteto, plné poučných obrázků… A – ano, taky Záchod, stavěný s rozmyslem a skoro bez dechu…  Někdo se setkal i  s Volem bůhvíproč vyzývaným k pádu (jako by kdy nějakému volovi stačilo k pádu pouze říct „Vole, padni…“).

Ve všech klasických karetních hrách jsou zavedena nějaká pravidla, na kterých se (aspoň jakžtakž) shodnou ti, kteří se ke hře sejdou, rozhodnuti zvítězit. Snaha po vítězství vede k zábavě. To je běžné použití karet.

Ale ke kartám existuje ještě jiný přístup, než jaký mají karetní hráči. Jsou lidé – například kartářky či tarotoví znalci – kteří s kartami vedou řeč. Jako s bytostmi. Vyptají se jich na věci a karty jim odpovídají. A někdy ani nekladou otázky – jen vnímají, co karty samy říkají. Karty jsou jim partnery. Kromě pravidel o významech karet zde funguje ještě něco, co se mezi člověkem a kartami vytváří. Má to něco společného s důvěrou1, s intuicí, s pročištěnou cestou, se spojením s něčím, co je těžké pojmenovat2.

Takovému spojení v důvěře s něčím, co je těžké pojmenovat a co člověka může jemně vést ve chvílích, v nichž si neví rady, se lze začít učit i zde na těchto stránkách: Citáty, které se zde „náhodně“ objevují, mohou nějak souviset s tím, co člověk zrovna v životě řeší; s nejistotou, s bolestí, s chybou, kterou opakovaně dělá, s otázkou, kterou  si v poslední době kladl, s něčím, nad čím je pro něj dobré se zamyslet apod.

1 Jistě – odpůrci všech vykladačů karet tady mohou vykřiknout: „Ano, jistě! S důvěrou klientů, kterou kartářka manipuluje! Něco jim nakuká, patřičně se k tomu tváří, očíhne si je a klient jen valí oči, co všechno kartářka ví, aniž si všimne, že jí to předem sám řekl!“ – Ale z vlastní kartářské zkušenosti mohu říct, že kartářka nemá čas s něčí důvěrou manipulovat. Celou dobu vede, sama v důvěře v karty, s kartami rozhovor, a co si z něj klient vezme, to nechává jemu.

2 Mnohé kartářky přišly po letech na to, že k tomu, co je třeba poradit klientovi ohledně jeho další cesty, už karty rozložené na stole ani nepotřebují; jen prostě říkají nahlas, co k nim „samo“ přichází, a ono to odpovídá jak tomu, co jim o sobě pak řekne klient, tak rozložení karet. Aby ji klient o sobě napřed informoval, dobrá kartářka taky obvykle nechce – jenom by ji zavádělo, kdyby jí klient něco vysvětloval. Dobrá kartářka se totiž nenechá klientem donutit, aby mu řekla ten obraz, který on chce vidět jako pravdivý; nepomohlo by mu to. Říká jen to, co k ní přichází „samo“; protože jen tak může opravdu klientovi pomoci. A co si z toho klient vezme, nechává už na něm; nepotřebuje jeho vděčnost a uznání.

Comments are closed.